Úvod

Dne 15. března 1939 v ranních hodinách překročila německá armáda hranice okleštěného Československa a dokončila tak to, co bylo započato v noci z 29. na 30. září 1938 podpisem tzv. "Mnichovské dohody". Bez účasti československé vlády se vedoucí představitelé Německa, Itálie, Francie a Velké Británie usnesli na odtržení československého pohraničí a jeho připojení k Třetí říši. Když se britský ministerský předseda Neville Chamberlain vrátil do Británie, oznámil, že svému lidu přináší mír. Jistě netušil jak hluboce se mýlil. Neuplynul ještě ani rok a Francie s Velkou Británií na vlastní kůži začaly pociťovat, jakou hodnotu mají Hitlerovy sliby. Byly to právě Francie s Velkou Británií, které po porážce Polska přišly na řadu.

Ráno, dne 10. května 1940 v 05:35 byl zahájen německý plán "Žlutý" ("Fall Gelb"). Tři německé skupiny armád začaly svůj bleskový postup západní Evropou. Po rychlé porážce nizozemské a belgické armády následovalo odříznutí Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force, BEF) spolu s francouzskou 1. armádou u přístavu Dunkerque a jejich evakuace z kontinentu. Druhá fáze západního tažení ("Fall Rot") - bitva o Francii - začala 5. června 1940 v 05:00 hodin. Němci k útoku soustředili celkem sto čtyřicet tři divizí. Špatně vyzbrojená a nepřipravená francouzská armáda nebyla schopna zastavit nepřátelskou armádu. Po necelém jeden a půl měsíci od začátku bojů na západě byla Francie donucena kapitulovat. V sobotu, 22. června 1940, v 18:50 hodin podepsali v Compiegne francouzský gen. Ch. Hutzinger a německý gen. W. Keitel francouzsko-německé příměří. Aby ponížení Francie bylo co největší, konala se na Hitlerův příkaz kapitulace na stejném místě a v témže vagónu, ve kterém německá delegace podepisovala 11. listopadu 1918 podmínky příměří na konci první světové války.

Nyní byla na řadě Velká Británie. Ta sice nebyla nikdy pokořena, ale za svůj omyl v roce 1938 musela velmi draze zaplatit.

A byli to právě Čechoslováci, zrazení mnichovskou dohodou, kteří se rozhodli opustit svou drahou vlast a již od samého počátku se zapojili do boje proti hitlerovskému Německu. Převážná část našich letců uprchla přes hranice do sousedního Polska, kde se nakonec sešlo okolo 660 letců. Protože však polská armáda neměla zpočátku o naše letce zájem, odešla většina z nich do Francie. V Polsku tak zůstalo 190 letců, z nichž 93 později vstoupilo do polského letectva. Po rychlé porážce polské armády v září 1939 odešla zbývající část letců přes Rumunsko a Sovětský svaz do Francie a později do Velké Británie.

Po porážce Polska se německá armáda obrátila na západ. V nastalé bitvě o Francii si Čechoslováci vedli opravdu skvěle. Zapojili se jak v pozemní armádě, tak i v letectvu. A právě v řadách Francouzského armádního letectva (l'Armée de l'Air) dosáhli pozoruhodných výsledků. K 27. květnu 1940 sloužilo ve svazku francouzského letectva celkem 786 československých příslušníků. Bitvy o Francii se účastnilo celkem 135 stíhacích letců, 113 jich bojovalo v samotné Francii proti německé Luftwaffe a zbývajících třiadvacet bojovalo v jednotkách v koloniích proti italskému letectvu (Regina Aeronautica). Dalších šestadvacet letců sloužilo u bombardovacího letectva. V těžkých bojích získali naši letci celkem 129 jistých sestřelů (podle britských norem 78.691 vítězství) a k tomu lze připočítat dalších 25 (14.102) letadel sestřelených pravděpodobně. Mnozí z našich pilotů se zařadili mezi nejúspěšnější stíhače bitvy o Francii. Cne Alois Vašátko se s 12 jistými sestřely stal pátým nejúspěšnějším stíhačem, Lt František Peřina dosáhl 11 jistých sestřelů, Sgt Václav Cukr osmi, Lt Tomáš Vybíral sestřelil celkem sedm nepřátelských letounů. Bombardovací letci nalétali 390 operačních hodin při 134 operačních letech a shodili 8500 kg pum.

Po porážce Francie se většina našich letců pokusila dostat do Velké Británie, kde pak pokračovali ve svém boji za osvobození naší vlasti. Zde si též nevedli špatně. V řadách britského Královského letectva (Royal Air Force) dosáhli celkem 204.7 jistých, 67.833 pravděpodobných sestřelů a poškodili dalších 130.714 letounů. K tomu lze přičíst celkem 8 zničených bezpilotních střel V-1. Kromě stíhačů zde byly i stovky bombardovacích letců, kteří se v řadách RAF aktivně účastnili bombardování Německa a zasáhli též do bitvy o Atlantik. Na nepřátelské cíle v okupované Evropě shodili celkem 1 228 821 kg trhavých pum a 96 878 kusů zápalných pum. V době svého působení u Pobřežního velitelství (Coastal Command) napadla 311. bombardovací peruť celou řadu hladinových lodí a 44 německých ponorek, z nichž 2 potopila jistě, 3 pravděpodobně a dalších 9 vážně poškodila (tři z nich možná potopila). Do slavné bitvy o Británii zasáhlo celkem 88 našich stíhačů a jeden z nich, Sgt Josef František, pilot 303. polské stíhací perutě "Warszawske imenia Tadeusza Kosciuszka", se svými 17 jistými sestřely získanými během pouhých 29 dní, se stal jedním z nejúspěšnějších pilotů této bitvy.

V době války vznikly ve Velké Británii celkem 4 československé perutě, tři stíhací (310., 312. a 313.) a jedna bombardovací peruť (311.). Mnoho našich letců však bojovalo i u britských perutí. Ve dvou z nich (1. a 68.) tvořili Čechoslováci tak početnou skupinu, že zde vznikly československé letky (Flight). Tři naši stíhači se dokonce stali veliteli britských perutí. S/Ldr František Fajtl, pozdější velitel československých stíhaců v Sovětském svazu, velel 122. peruti, S/Ldr Jiří Maňák se v roce 1943 ujal velení 198. perutě a S/Ldr Otto Smik, letecké eso s 11 jistými sestřely, velel v listopadu 1944 britské 127. stíhací peruti.

Naši letci však sloužili i mimo rámec RAF. Několik desítek československých příslušníků letectva prošlo v letech 1943 a 1944 výcvikem navigátorů v leteckých školách kanadského letectva RCAF. Mnoho našich letců zde sloužilo ve funkcích leteckých instruktorů. Celkem 14 navigátorů, vyškolených v Kanadě, bylo dočasně zařazeno k operačním jednotkám Východního leteckého velitelství Královského kanadského letectva (Eastern Air Command - Royal Canadian Air Force). Jedna pětičlenná skupina příslušníků 311. československé bombardovací perutě nastoupila v srpnu 1943 bojovou stáž u 96. bombardovací skupiny v rámci Amerického armádního letectva, kde absolvovala celkem pět bojových akcí nad okupovanou Evropou. Největší publicitě se těšili především stíhači a bombardéři. Je však nutné nezapomínat na další letce, kteří působili u dopravních, výcvikových a zkušebně zalétávacích jednotek nebo u perutě zvláštního určení vysazovali parašutisty na nacisty okupované území.

V únoru 1944 opustilo celkem 20 pilotů a jeden zpravodajský důstojník řady Britského královského letectva a stali se základem 1. československého stíhacího leteckého pluku v Sovětském svazu. Jednalo se o zkušené letce, původně příslušníky 310., 312. a 313. čs. stíhací perutě. Tito piloti se později proslavili zejména v bojích na Slovensku při Slovenském národním povstání. V Sovětském svazu byla nakonec zformována celá letecká divize - 1. československá smíšená letecká divize, skládající se ze tří leteckých pluků. V rámci 8. sovětské letecké armády 4. ukrajinského frontu se divize aktivně účastnila osvobozování Československa. Naši letci v Sovětském svazu sestřelili celkem 19 letounů jistě, 2 pravděpodobně a dalších 7 poškodili.

Celkový bojový účet československých letců v průběhu druhé světové války byl úctyhodný. Naši letci sestřelili celkem 302.45 letounů jistě (plus dalších 8 bezpilotních střel V--1), 83.933 pravděpodobně a 137.714 jich poškodili. Cena za vítězství však byla příliš vysoká. V průběhu války zahynulo více než 500 příslušníků letectva a mnoho dalších bylo zraněno nebo zajato.

Tato práce je věnována osudům celkem dvanácti letců Hořicka, kteří se v řadách l'Armée de l'Air a Royal Air Force aktivně zapojili do bojů proti hitlerovskému Německu. Mnozí z nich dali tu nejvyšší oběť, svůj život. Od konce 2. světové války uplynulo více než půl století. Soustavná deformace informací ze strany totalitního komunistického režimu o účasti československého odboje ve 2. světové válce na západě měla za následek, že mnozí mladí lidé již dnes ani nevědí kolik obětí museli jejich dědové a babičky snést, aby oni mohli dnes spokojeně žít. Na následujících stránkách chci připomenout osudy několika letců, kteří svůj život nebo alespoň část z něho prožili v malebném kraji pod Zvičinou.

Jan Josef Šafařík